Michal Kolesár

Vegan Sport Club

Nikoleta Kováč („Raw Daughter“)

Pavel Houdek

Kateřina Šimková – útulek Zvíře v tísni

Rozhovor s Eliškou Vafkovou z psího hospicu

Dejte nám šanci - úvodní foto

Jedním z projektů, které se představí na  letošním VeganFestu, je psí hospic Dejte nám šanci. V dalším rozhovoru vám přinášíme zajímavé detaily z jeho každodenního fungování.

Ahoj Eliško, než přejdeme přímo k Dejte nám šanci, tak se nám prosím prvně představ, ať čtenáři vědí, s kým mají tu čest.

Dejte nám šanci je sdružení papírově relativně mladé, fungujeme pod hlavičkou o.s., dnes tedy spolku, dva roky, ale okolo psů se já osobně motám vlastně od dětství…V době, kdy jsem nemohla mít svého psa, jsem alespoň chodila venčit sousedovic ovčačku, na kterou oni neměli čas. V mých dvanácti přišel první pes – jezevčík, v 15 ovčák, o dva roky později k němu přibyl další ovčák – tehdy vyhozený… a pak už to tak nějak šlo samospádem. 🙂

logologo

OK, teď by mě zajímalo, jak vypadá takový běžný den v Dejte nám šanci?

Každý den v Dejte nám šanci se liší. Záleží, zda je naplánovaná nějaká veterina apod. Kolem půl šesté vstáváme, jelikož tu teď máme aktuálně i štěňata, první starost je o ně – vypustit z ohrádky, nachystat jim jídlo, ohrádku vyčistit, vyměnit podložky atd. Pak se prckům chvíli pověnuju, protože ti raubíři mi visí na nohavicích, a odmítají mě pustit pryč. 🙂 Ranní venčení ostatních psů se odbývá na pozemku, zatímco se pesani venčí, připravuju snídani – napřed psům, potom partnerovi a dcerce. 🙂 Jsou tu psi jak velcí, tak malí, s různými diagnózami, takže dle toho se odvíjí skladba jídla a dávky léků. Po snídani vezu dcerku do školky, po návratu přichází na řadu vycházky: v prvním kole jdou na dlouhou vychajdu velcí, třeba na dvě hodiny, pak jde druhá část smečky, to jsou ti menší aktivní, cca hoďka, a třetí kolo jsou ti v pohybu z nějakého důvodu limitovaní, například pomalejší Milka, která jde svým tempem, a vycházku společně s ovčáky by nezvládla…

A to už máme odpoledne, opět štěňátka a kolečko kolem nich, následuje úklid pozemku a domu, protože chlupy a našlapané bahno jsou všude a vysavač, a mop jsou v pohybu u nás denně. V mezičase je na programu koupání nemocné Dáji, která musí ob den absolvovat speciální koupele, její mazání krémem, které provádíme cca 4x denně, kapání do oček, česání, stříhání, atd. atd. Dost času zabere i řešení mailové pošty, komunikace s lidmi, kteří nám píší sem na FB, nebo mi volají. Kolem půl čtvrté jedu do Brna pro dcerku do školky, cestou pořeším pochůzky typu pošta, obchod a další. V podvečer se dělí čas mezi dcerku, partnera a psy, takže hraní si s Nikolkou, chystání večeře, a opět příprava jídla pro smečku, rozdávání léků… A další kolečko kolem štěňátek.

Dny mají jinou skladbu, pokud jezdíme na veterinu, kde jsme častými hosty, to je potřeba ještě stihnout pejska na kliniku do Brna odvéz, a pak po zákroku jej zase vyzvednout, do toho řeším i pejsky na druhém depozitu v Brně na Minské, kde je s nimi sice mamka, ale veterinu či případné ošetřování psů obstarávám já. Každý den je trochu jiný, ale je pravdou, že každý den je časově dost našlapaný. 🙂

Po téhle odpovědi mě samozřejmě nemůže nenapadnout: Kolik vás aktuálně je?

Bukovina 11 psů a 6 štěňat, 2 dospělí, 1-3 děti… Brno – Žabiny 9 psů, 5 koček a jeden dospělý. 🙂

Přiznám se, že se v tom trošku ztrácím. Jestli rozumím dobře, tak má váš útulek dvě stanoviště?

Chápeš to dobře, máme dvě stanoviště: já a část psů jsme v domečku v Bukovince, který jsme před Vánoci koupili… a v Brně je v pronajatém domečku mamka se zbytkem psů.

Celkem mě zaujalo, že Dejte nám šanci se prezentuje taky jako psí hospic. Jak to zvládáš? Není to trochu depresivní, když ti před očima umírají zvířata, kterým se nedostalo vlastní rodiny?

Snažíme se být především hospicem, útulek jsme až v druhé řadě, ale je fakt, že někdy se to prohodí – to podle stavu osazenstva. 🙂

K tvé otázce: depresivní to je, máš tu psa třeba měsíc, půl roku, rok… a víš, že pomalu odchází. Ale je potřeba se na to dívat z té druhé strany: nebýt nás, umřel by někde sám, v kotci útulku, na studené podlaze… a třeba výrazně dřív.

Takhle si užil u nás společnost, pohodlí, teplo měkkého gauče, vycházky, pelíšek, ale hlavně lásku a pozornost, nebyl jen číslo, ale osobnost, a neodešel sám, ale byla jsem s ním do poslední chvíle, hladila ho a drbala za ušima.

Nejkratší dobu u nás byl Lišáček, pejsek s posledním stadiem rakoviny – pobyl týden. Půl roku u nás žila a dožila Dairin, dva roky Attila, která ke konci chodila na výlety s vozíčkem kvůli ochrnutým zadním nohám….

V několika otázkách jsi mluvila o dětech, takže předpokládám, že jsi matka. Jak to děti berou, když jsou obklopeny pejsky, kteří vlastně celkem dost často odcházejí?

Moje dcera žije obklopena psy od narození – první, koho viděla po návratu z porodnice, byli psi, takže ta bere soužití se zvířaty jako standard. To, že pejsci umírají, jí vysvětluju jako součást života, zná pověst o Duhovém mostě a věří, že ti pejsci, kteří od nás odešli, se mají za Duhovým mostem báječně, a zase se s nimi jednou potkáme. Synové od partnera u nás tráví víkendy, ti si na soužití se psy zvykají, ale jelikož má partner hodnoty nastavené podobně jako já, vede je k úctě k životu a ke stáří, k tomu, že starým, opuštěným zvířatům je potřeba pomáhat….

Dál jsi mluvila o pomáhání – jak je možné pomoct konkrétně vám? Je kromě finančních darů nějaká další varianta pomoci? Například venčení psů apod.?

Pomoc určitě uvítáme. Jedna forma jsou brigády, kdy vyhlásíme nějaké konkrétní datum, vždy v návaznosti na to, co je potřeba udělat: vykopat díry na plot, natřít bránu, přestěhovat kotec nebo cokoliv jiného, co sami ve dvou nezvládneme. V těchto termínech uvítáme každou pomocnou ruku. A pak venčení, to je forma pomoci, kterou vítáme nejen proto, že nám to ušetří čas, ale i s ohledem na nutnost zvykat často asociální psy na jiné, cizí lidi, než jsme jen my. Další formou pomoci je pomoc materiální, kdy nám v podstatě celoročně mohou lidé vozit věci, které již doma dosloužily: deky, ručníky, prostěradla nebo třeba nevyužité psí věci – misky, vodítka, obojky, pelíšky apod., které buď využijeme u nás, nebo pak v rámci nějaké jiné sbírky či pomocné akce přesuneme zase jinam, potřebným. Dále uvítáme konzervy nebo granule.

Dobře, moc děkuji za rozhovor. Čtenářům vzkážeme, že tě budeme moct vidět šestého března ve Slévárně. Chceš ještě něco vzkázat nakonec?

Ráda bych poděkovala za podporu, za to, že nám lidi pomáhají, a hlavně za to, že nejsou lhostejní…